Už je to pár týdnů, co můj mladší brácha odešel dobrovolně,
pro nás naprosto z neznámého důvodu, nečekaně. Samozřejmě, že smrt každého
blízkého vždy zaskočí. Ale když vím, jak byl brácha ve společnosti oblíbený,
měl plány do budoucna, měl kupu zájmů... A najednou tu není a já to pořád nechápu.
Snažím se držet rodiče nad vodou, vyřizuju do můžu, obíhám úřady, snažím se to
rodičům ulehčit. Ale jsem sama. Vzpomínám si na to, jak jsem se jako malá
těšila, jak ho přivezou z porodnice, byly mi sice tři roky, ale pamatuju si to
zklamání, když přijeli a on spinkal. A já byla zvědavá na jeho oči, chtěla jsem
mu je násilím otevřít. A teď jsem s ním loučila v márnici, ležel v rakvi, oči
opět zavřené a věděla jsem, že už je neotevře.... Bože, taková bolest,
bezmocnost, výčitky, že jsme si ničeho nevšimli, že jsme tomu nezabránili, že
jsem byla zavřená v pokoji a učila se na zku*vené státnice a nevěnovala se
rodině a myslela jen na sebe.
Považuju se za racionalistku, ale já to prostě nechápu,
nedovedu si představit, že už nepřijde, že mi nevykrade poličku se sladkostmi,
že mi nerozhází polštáře v posteli, že na mě zpoza rohu nevybafne, že už se
nepopereme, že už si nepustíme o vánocích pohádku, že se nepohádáme a
nepoškádlíme.
Jak to zvládnout? Jak překonat pocit, že z nás dvou odešel
ten, který byl prostě lepší?
A ten neustálý strach, že mamce či babičce z toho pukne
srdce, že taťka dostane infarkt, protože to v sobě dusí a nepláče. Bože můj,
chci to vrátit zpátky, znovu se probudit toho rána, kdy se to událo a zabránit
tomu.
Žádné komentáře:
Okomentovat